O knize: rok / Román "Tarantule" patří do kategorie těch knih, které se obvykle nazývají bláznivé, lehkomyslné a lehkomyslné. První myšlenka, která mě po přečtení napadla, byla tato: kdyby „Tarantule“ nenapsal Bob Dylan, ale neznámá osoba, nikdo by tuto knihu nikdy nečetl. Nebylo by to ani zveřejněno. Tento podivný text by tedy ležel v šuplíku nešťastného spisovatelova stolu a jen pár přátel by po přečtení některých pasáží poplácalo autora po rameni a zamumlalo skrz zaťaté zuby: „Starý, ty píšeš skvěle! tak se stalo, že v roce 1966 Dylan dokončil práci na textu a v roce 1971 se kniha objevila na pultech. Tlumočníci na sebe nenechali dlouho čekat. Říkali, že Dylan je pokračovatelem tradic Joyce, že jeho tvorba je typickým proudem vědomí, že básník píše o chaosu... Obecně platí, že pokud chcete, v „Tarantule“ najdete cokoli. Formou je to nesouvislý (na první pohled) soubor slov, frází a vět. Je těžké to, mírně řečeno, pochopit. Přesto se milovníci obsáhlých knih rádi ponoří do propasti Dylanových vtipných pasáží a vyloví na světlo světa stále nové a nové významy. Myslím, že některé výklady by autora knihy velmi překvapily. Ale může si za to sám: „Tarantule“ je záměrně komplikovaná a matoucí a v této podobě si román žije sám... Vitaly Grushko, prochtenie.ru